Prosinec 2012

On!

25. prosince 2012 v 0:25 | Puzzle |  Příběhy
Ticho a chlad... tma! jdu sama temným lesem, občas slyším jemné zapraskání větviček, naskakuje mi jsem z toho husí kůže.... už jsem v polovině, vcházím na na drobné mýtinku, nevypadá moc sympaticky, ale co se dá dělat, lesem vede nejkratší cesta. trochu jsem zrychlila, mám jsem nepříjemný pocit v zátylku, jako kdyby mě někdo sledoval.
ohlédla jsem se,když jsem se otočila zpět viděla jsem jak předemnou sotjí nějaký muž, bxl krásný, tak statný a silný, ty oči, modré oči, dívají se na mě jako na kořist. pomalu ke mě přistoupil, couvla jsem, nevím proč, asi instinkt. jemně se uculil, vypadal jako anděl, potom se ďábelsky zašklebyl a najednou stál za mnou a rukou mi odkrýval krk, trochu mi popotáhl rukáv níž, zafoukal studený vánek a mě zamrazilio, ucítila jsem jeho pohled na krku, pomalu se ke mě přibližoval, rty se lehce dotkl krku a pak jsem ucítila ostou bolest. prokousl mi krk. cítila jsem tenký pramínek krve, který mi stékal ke klíčním kostem, cítila jsem jak saje mou krev, a jak mi mizí z žil, byl jsem stále slabší a slabší, nedokázala jsem se udržet na nohou. podlomila se mi kolena, ale on mě držel. po chvíli jsem upadla do bezvědomí.

když jsem se probrala, stál předemnou, vyšší muž se statnou postavou a blond vlasy, který mu sahala po ramena, byl oblečený jako gothik, a byl stále okouzlující. po chvilce promluvil. ,, děkuji ti," řekl nečekaně vřele. ,,děkuji že jsi mi pomohla uhasit žízeň, a že jsi se nebránila" ... kdybych se bránila, moc by mi to nepomohlo, řekla jsem si v duchu a uchychtla se při představě že utíkám okouzlujícímu stvoření jako je on. nechápavě se usmál a zakroutil hlavou, pak mě vzal za ruku a přitáhl si mě k sobě. ,,vážně ti moc děkuju!" řekl opravdu upřímě ,,zachránila jsi mě, protože nebýt tebe, nedožil bych se dneška, dnes je totiž velký den, zvolí nového krále, ale včera jsem ho musel zachránit, jelikož ho unesli zvědi z vedlejší země. byl jsem tak vyprahlý, že už bych neušel další metr, a pak jsem tě uviděl" řekl trochu zasněně... usmála jsem se, připadalo mi to by to byla samozřejmost. ,,víš že máš krásné oči?" řekl najednou. zarazila jsem se a jen jsem vykulila oči, v další v teřině mě políbil, bylo to tak nečekané, že jsem se přesto, jak užasný okamžik to byl, sesunula k zemi.
po chvíli jsem otevřela oči, částečně jsem doufala, že se mi to jen zdálo, ale byl pořád tam, jeho krásné, sytě modré oči mě zkoumali, uvědomil jsem si že mě drží v náručí a někam jde, ,, kam jdeme?" ,,do mé vesnice" ,,ale já musím domů! mají o mě strach! " ,,v které vesnici bydlíš?" zeptal se s trochou napětí v hlase ,, u Red River" ,,podíval se vlevo a myslím že se mračil ,, tam už nemusíš, nikdo tě nehledá" řekl posmutnělým tonem v hlase a jakoby ztratil jiskru z očí ,, jak to? proč? co se stalo?" vychrlila jsem na něj spoustu otázek, dozvěděla jsem se, že včera tou vesnicí procházel někdo jemu prý velice podobný, a přece odlišný. no to toho vim hodně. řekl že celá vesnice byla zapálena, a pravděpodobně nikomu se nepodařilo utéct. dívala jsem se na něho se zděšeným výrazem ve tváři a slzami v očích, které mi v další chvíli začali nezadržitelně téct po tvářích, nedalo se to zastavit. smutně se na mě podíval a posadil se na nejbližší pařez, jednou rukou mě objal a druhou mi utíral slzy. nevydržela jsem to a obja la ho kolem krku, představa že už nikdy neuvidim svou rodinu, mi brala dech a sílu žít, pohladil mě po zádech a držel mě pevně v náručí.
asi jsem usnula, protože když jsem otevřela oči ležela jsem v posteli v nějakém domě, on seděl vedle na židly a pravděpodobně čekal až se proberu. trochu jsem se protáhla a pousmála se na něj. ,,kde to jsme?" ,, v Down Rivers, je tu bezpečno" řekl klidně a usmál se na mě, přitom mi stiskl ruku, ani jsem si nevšimla že mě drží, ale byla jsem ráda.
celý den jsme si povídali, večer jsme se šli trochu projít. vzpoměla jsem si na RedRiver a znovu se mi začali kutálet slzy po tvářích, ale už to bylo lepší, ale jenom malinko, musim se s tím smířit, pujdu dál, nemá smysl se zahazovat s minulostí, říkala jsem si v duchu a při tom jsem ho pozorovala jak hází dobné placaté kamínky do jezera a ty se odráží a skáčou. po chvíli se otočil, přistou pil ke mě, a jemně mi střel slzy z tváří, pak jmse se na sebe usmáli a on mě políbil, v tu chvíli mě přepadly různé emoce, nemohla jsem jinak, znovu jsem se rozbrečela, líbali jsme se a za chvíli začalo mrholit, pak se z toho stal opravdický déšť a nakonec pravá letní bouřka, ale my jsme nepřestávali, stáli jsme na přehu jezera a líbali se....