EHM EHM....

2. července 2013 v 21:35 | Puzzle
chtěla bych se omluvit za dlouhou nepřítomnost, a taky oznámit, že blog se stěhuje, jen pro zatim...
současné články zustanou, jen je přehodím na další blog, a po nějké době to tu smáznu.... až si přehodim i povídky na samostatný blog.... nechci to míchat :)
dekuji za pochopení, případní dotazy směřujte do komentů :)
 

voda je mokrá, nebe je modrý a dýně je protivná....

10. února 2013 v 3:29 | Puzzle |  I Puzzle má problémy jako každá jiná... nebo ne?

tak jsem se konečně po dlouhé době dostala na blog, strášně to zanedbávám, a často nevim o čem psát, proto varuju že tenhle článek je naprostá slátanina posledních dnů....
začala jsem koukat na Nanu (japonské anime) a už asi 14 dní se snažim dokoukat posledních 7 dílů, to je hruza, vubec u toho nevydržím :D
ve škole nuda nuda zlo a nuda.... známky na nic.... ale v pondělí máme konečně po roce a půl první ředitelský volno..... což je zázrak, obávám se totiž že ředitelka neví jak to využívat, když byly vánoční prázdniny, zase sme to byli my kdo šli jako blbci do školy i ve čtvrtek a v pátek, a přitom by na tom ušetřili, a nemuseli by pro nic za nic topit.... to je jedno...

důvod pro tenhle nadpis je jinej než stěžování si na školu...
v poslední době vůbec nedokážu pochopit úlohu a povahu jedné mýtické bytosti přezdívané Dýně, podle mojí definice a neobjektivního pohledu, je to sice nepochopený tvor, ale kdo je? (pochopený)
její chování přesahuje morální pravidla slušného chování, přehnaně si vynucuje pozornost upozorňováním na staré křivdy a zlomeniny, přehnaně se upíná k lidem, kteří by pro ni neměli hrát významnější roli než její dlouholetí přátelé, se kterými je stále v rozporu, a svou nejlepší kamarádku často bije jen aby vypadala důležitěji, naprosto nechápu důvody, které jí k tomuto chodání vedou, je to prakticky neřízená a nepředvídatelní ničivá střela ve špatném slova smyslu, bít někoho jen pro to že má přehnaný strach, na základě své blbosti (zmlátila BF jen proto že se šla projít do neosvětlených míst, kde byla se svým bývalým spolužákem, se kterým nic nemá) a dýně jí proto bezdůvodně zbila jen proto že se bála, a bála se proto že se snad předtim divala na horor, což v žádněm případě nedává oprávnění k přehnaným reakcím tohoto typu.
další divnost podobného kalibru se ukázala vv situaci, kdy jsme spolu měli (máme) společný úkol do VV, kdy ona ho brala jako projek svého života, a pro mě je to jen ukol do VV který chci výjmečně svědomitě splnit, strašně to přehání, po osobní domluvě se sestavily příběh, který pak ona přetlumočila těm, kteří byli tak ochotní a měli tu trpělivost nám pomoci, lehce nezaujatá pozorující tvrdí ževětšinu nápadů projektu vymyslela Dýně, ale ona prakticky jen přetlumočila naše společné dohody u kterých nikdo předtím nebyl, dále- většina postav a zůčastněných byl nápad z mé hlavy, což před profesorkou prezentovala za svuj a jen svuj nápad, což absolutně nebyla pravda, dále se vytahuje před naší společnou BF že je to JEN její projekt, na což jí BF sladce setřela že ten projekt je i můj ( za což jsem jí až nadpozemsky vděčná :) ) pak začala rozebírat, že většina nápadů jsou z její hlavy, na což sem jsemse nemohla nezeptat, slečna inteligentní a super chytrá mi tvrdila že většina ZÁKLADU projektu je její nápad, ale není to pravda, podíl na tom máme stejný, jestli náhodou já nemam snad i větší... za další absurdnost považuji to, že vše převádí na filmová měřítka, což u projektu papírových rozměrů nedává nejmenší smysl, tvrdila totiž že ona je režisér a já jen spolu režisér, prý něco jako dramaturg doslovně mi napsala : ,,Režisér má nápad a s dramaturgem dává podobu a děj filmu" a celý vtip spočívá v tom, že- tohle není ani zdaleka podobné filmu, a další vtip- KDO UDĚLIL ROLI REŽISÉRA JÍ ? (když už by se to tak počítalo) když už, tak naše týmová práce nemuže mít jednoho lepšího, máme nápady vyrovnaný, a dost často se ubírají podobným směrem, takže se to tak brát nedá, a že má radost že ji napdne banalita těhle rozměrů..... pardon, ale to si vymyslí každej, je to to základní co koho mohlo napadnout, proto nerozummím její údajné přehnané radosti, a vznětlivosti, výdrži být nafučená celý den..... když já se pohádám s mamkou, a to že to teď taky nemam třikrát lehký, tak se snažim nezatěžovat, a neznepříjemňovat ostatním už tak příšernej den, nehnusnější jsou její přetvářky, kdy se k nám, kteří ji známe 6 a někteří i více let, chová totálně odporně, a k lidem které zná sotva rok a půl se chová jako k cukrovým panenkám a vyloženě jim podlézá, je to neskutečný, její image byla vždy - ta samostatná, ale po pravdě je nesamostatná, v některých ohledech spoléhá až moc na ostatní, a když něco není přesně podle toho, jak si to představovala, tak je uražená a nafučená, a její to k ničemu, akorát nám kazí náladu a nijak to nikomu nepřidává, ani jí, ostatně přetvářet se v pravou chvíli vážně není na škodu, a dost často je to k užitku.







*ti kdo viděli film POSLEDÍ SKAUT si jistě pamatují na slova joea Hallenbecka- ,,voda je mokrá, nebe je modrý a ___________" (ženský maj tajemství/ satan klaus obchází městem) teď snad některým dojde význam nadpisu ;)

Rebel Lovesong

26. ledna 2013 v 13:01 | BVB
Vím že tihle hoši vypadají tochu jako *slečinky*, ale hrajou užasně ! ^_^
poprvé když jsem si pustila na YT písničku Perfect weapon jsem si řikala, ten kluk vypadá jak holka, a má krásný oči... :D pak začali zpívat a mě spadla brada až na zem.... prostě jsem si je zamilovala :)

 


ticho a tma

z bolesti je třeba se vypsat, a následně vyspat, proto následujte této rady ;)
kdo nehcce číst moje uvahy, tak ať ani neotvírá článek, prakticky vzato je to pomoc sobě samé, jelikož psychologovi, ani nikomu takovýmu se svěřovat nehodlám, někteří snad chápou ;)

2013- rok štěstí, aneb potvrzení o talentu

9. ledna 2013 v 21:55 | Puzzle
Když jsem se v devítce rozhodovala, kam pujdu na střední, vybrala jsem si ústí nad orlicí, mají tam střední umělecko průmyslovku, ale o vánocích se to zvrtlo a mě se něco stalo s kolenem, schodů tam bylo jako blbejch, a už ani přesunutí termínu by mi nepomohlo, tak jsem se na to vykašlala a na odvolání jsem se dstala na gympl, no teď válčim jako blbec, a upřímě mi to nejde, jednou se nestihnu naučit a jsem v kelu...
navíc je tam děsná nuda, kromě ukolu se tam nic jinýho neděje, jen připitomělý prověrky.... tak jsem se letos v druháku rozhodla znovu navštěvovat výtvarku v zušce, učitelka mi nemohla zapomenout, že jsem našla ani na ty přijmačky, a myslim že jí to štve docela dost, na začátku školního roku jsem se teda rozhodla, že zkusím aspoň ty přijmačky, protože tam je strašná nuda, pořád se jen šprtat mě fakt nebaví, no, minulej pátek- 4.1.2013 jsem se dopravila do ústí a s nervama v kýblu jsem podstoupila veškerý mučící procedury- malba,test, keramika, kresba, přesně v tomhle pořadí, musim se přiznat že jsem ve čtvrtek kreslila, malovala a modelovala jako divá, a celekm mi to snad i pomohlo, nejvíc jsem sázela na kresbu, a vůbec jsem si nevěřila v keramice, opak se stal pravdou, protože v kresbě zakázali tužku, a musely jsme použít jen uhel, se kterým jsem kreslila naposled před 2 lety, takže jsem odcházela o 20 minut dřív s tim že jsem to totálně do**ala, co mě ale dostalo bylo to, že přestože bych řekla že malba se povedla, dostala jsem v ní jen o bod víc než v kresbě.... no a nechci se nějak chválit... ale v keramice, zadání znělo vymodeluj uzel uvázaný na látce, se mi moje dílo zdálo dost dobrý, minimálně v porovnání s ostatníma, neviděla jsem všechny, ale řekla bych že i na mě to bylo povedený :D

no, puvodní nervy ze mě spadly hned jak jsem opustila budovu a pádili jsme domů, od toho pátka mě zatim ještě žádná prověrka nerozhodila tak, že bych běhala po bytě a řvala ku**a, já to zas po*eru.. :D takže to má i svý plus.

závěrem:
v sobotu ráno už jsem znala výsledky, jedna třída je složená ze dvou oborů, což bylo celkem 29 lidí, a z toho 15 přijali, no a já byla na 5. místě, takže jsem byla šťastná jako blecha, né že bych snad chtěla utíkat z toho pekla tady... :D ale já ty příjmačky považovala spíš za zkoušku vlastní odvahy a test údajnýho talentu, o kterým všichni tvrděj že mám, ale já jsem asi slepá, jelikož jsem ho ještě neviděla :D

tím bych asi chtěla podotknout, že jsem se na dobu neurčitou smířila s člověkem, kterej mě poslední půl rok celkem štval (omlouvám se :D ) a přesto, že jsem nezapoměla co ten tvor porváděl, jsem ochotná se s ním bavit, ale na BF to nevidim... :D

zatím to vypadá že jsem do nového roku vkročila pravou, respektive levou (jsem levák :D ) nohou, takže by letos mohl být lepší rok než 2012, který bych zhodnotila, jako stresující, smutný, depresivní, a také jsem se v něm musela na dobro rozloučit s některými lidmi, které mám sice stále moc ráda, ale jinak to nešlo, tak jsem se musela smířit s tím, že na základku už nepropadnu... :D

HAPPY NEW YEAR!
- trochu pozdě, ale přece :) -

Králíček přiletí v srpnu!

Včera jsem se dozvěděla úžasnou novinku, totiž, že budu mit konečně šanci stát se jednou tetou, do teď jsem byla jedináček, alevčera mi naši ukázali fotku z ultrazvuku, to mrňavý ňuňu má 7 týdnů a vypadá jako 1,5cm velkej králíček :D Začala jsem se víc snažit pomáhat doma, a s tím jsem zjistila, že až tomu malýmu bude jako mě, tak mi bude přes 30, což se mi fakt nelíbí, vždycky jsem chtěla spurozence, ale né o skoro 17 let mladšího :( ale co se dá dělat, beru to i tak, ale začínám se cítit stará, a to mi ještě něbylo 17... je to strašný, když si vzpomenu, jak jsem ve čtrnácit začala číst stmívání, a muj pohled na 17ti letýho Édu byl takovej, že je to prostě borec, a že 17 je skoro 18, což znamená že udělám prušvih, a všechno se podělá... ale tou dobou bylo 17daleko, nedošlo mi, že je to za tři roky..... začínám mít bellin komplex, jestli mě za rok nepřemění nějakej upír tak nevim co udělám.... :D
no zatim nemam páru kde náš králíček bude bydleti, jelikož se nehodlám vzdát svého užasně zmalovaného pokoje.... :D
no uvidíme, napaldlo mě, že bychom se zajdou obsadili obývák, ale nejsou tam dveře, takže nevim, jak se to vyvede, každopádně se na něj těším, pravděpodobně to bude lev.... podle mýho očekávání, ale jasně že to ještě naní ani z 50% jasný, uvidím jak se mi to vyvrbí, aspoň budu mít praxi pro vlastní děti :)

Baznaděj

7. ledna 2013 v 22:15 | Puzzle
Jako anděl bez křídel,
jako srdce, které nemůže bít,
jako pták bez peří
jako tvor který nemůže žít...
cítí se člověk zrazený,
jemuž zmizel sen

a ze snu o spravedlivém světě
zůstali jen sutě
pohřbená zůstávám navždy
v těch představách o pravdě
a zůstaly jen vraždy
a mrtvá těla snů
ten pokus o normální život...

jak žít, když není proč,
když to co bylo cenné
srdci drahé a milé, musí zůstat uvězněné
v té mysli jednoho člověka....

snad nejsem ve světě sama,
co sen v pravdu změnit touží
svět přece bludy klamán
se v temnotě souží

a tak smutek světa přetekl
a valící se vodu, už nezastaví žádná hráz
už konečně otevři oči! pravdě se postavíš snáz!
zahoď ten upjatý výraz, že tě nic nebolí
tvař se jak člověk, vždyť jednou to přebolí....






tohle jsem sepsala, když už jsem si opravdu nevěděla rady sama se sebou a brečela jsem u toho jako želva, ale co, minulost se nedá opravit,...., snad se to trochu líbí... :)
ps: dívejte se dopředu, jen tak na vás minulost nemůže ;)
xoxo
Puzzlegirl



On!

25. prosince 2012 v 0:25 | Puzzle |  Příběhy
Ticho a chlad... tma! jdu sama temným lesem, občas slyším jemné zapraskání větviček, naskakuje mi jsem z toho husí kůže.... už jsem v polovině, vcházím na na drobné mýtinku, nevypadá moc sympaticky, ale co se dá dělat, lesem vede nejkratší cesta. trochu jsem zrychlila, mám jsem nepříjemný pocit v zátylku, jako kdyby mě někdo sledoval.
ohlédla jsem se,když jsem se otočila zpět viděla jsem jak předemnou sotjí nějaký muž, bxl krásný, tak statný a silný, ty oči, modré oči, dívají se na mě jako na kořist. pomalu ke mě přistoupil, couvla jsem, nevím proč, asi instinkt. jemně se uculil, vypadal jako anděl, potom se ďábelsky zašklebyl a najednou stál za mnou a rukou mi odkrýval krk, trochu mi popotáhl rukáv níž, zafoukal studený vánek a mě zamrazilio, ucítila jsem jeho pohled na krku, pomalu se ke mě přibližoval, rty se lehce dotkl krku a pak jsem ucítila ostou bolest. prokousl mi krk. cítila jsem tenký pramínek krve, který mi stékal ke klíčním kostem, cítila jsem jak saje mou krev, a jak mi mizí z žil, byl jsem stále slabší a slabší, nedokázala jsem se udržet na nohou. podlomila se mi kolena, ale on mě držel. po chvíli jsem upadla do bezvědomí.

když jsem se probrala, stál předemnou, vyšší muž se statnou postavou a blond vlasy, který mu sahala po ramena, byl oblečený jako gothik, a byl stále okouzlující. po chvilce promluvil. ,, děkuji ti," řekl nečekaně vřele. ,,děkuji že jsi mi pomohla uhasit žízeň, a že jsi se nebránila" ... kdybych se bránila, moc by mi to nepomohlo, řekla jsem si v duchu a uchychtla se při představě že utíkám okouzlujícímu stvoření jako je on. nechápavě se usmál a zakroutil hlavou, pak mě vzal za ruku a přitáhl si mě k sobě. ,,vážně ti moc děkuju!" řekl opravdu upřímě ,,zachránila jsi mě, protože nebýt tebe, nedožil bych se dneška, dnes je totiž velký den, zvolí nového krále, ale včera jsem ho musel zachránit, jelikož ho unesli zvědi z vedlejší země. byl jsem tak vyprahlý, že už bych neušel další metr, a pak jsem tě uviděl" řekl trochu zasněně... usmála jsem se, připadalo mi to by to byla samozřejmost. ,,víš že máš krásné oči?" řekl najednou. zarazila jsem se a jen jsem vykulila oči, v další v teřině mě políbil, bylo to tak nečekané, že jsem se přesto, jak užasný okamžik to byl, sesunula k zemi.
po chvíli jsem otevřela oči, částečně jsem doufala, že se mi to jen zdálo, ale byl pořád tam, jeho krásné, sytě modré oči mě zkoumali, uvědomil jsem si že mě drží v náručí a někam jde, ,, kam jdeme?" ,,do mé vesnice" ,,ale já musím domů! mají o mě strach! " ,,v které vesnici bydlíš?" zeptal se s trochou napětí v hlase ,, u Red River" ,,podíval se vlevo a myslím že se mračil ,, tam už nemusíš, nikdo tě nehledá" řekl posmutnělým tonem v hlase a jakoby ztratil jiskru z očí ,, jak to? proč? co se stalo?" vychrlila jsem na něj spoustu otázek, dozvěděla jsem se, že včera tou vesnicí procházel někdo jemu prý velice podobný, a přece odlišný. no to toho vim hodně. řekl že celá vesnice byla zapálena, a pravděpodobně nikomu se nepodařilo utéct. dívala jsem se na něho se zděšeným výrazem ve tváři a slzami v očích, které mi v další chvíli začali nezadržitelně téct po tvářích, nedalo se to zastavit. smutně se na mě podíval a posadil se na nejbližší pařez, jednou rukou mě objal a druhou mi utíral slzy. nevydržela jsem to a obja la ho kolem krku, představa že už nikdy neuvidim svou rodinu, mi brala dech a sílu žít, pohladil mě po zádech a držel mě pevně v náručí.
asi jsem usnula, protože když jsem otevřela oči ležela jsem v posteli v nějakém domě, on seděl vedle na židly a pravděpodobně čekal až se proberu. trochu jsem se protáhla a pousmála se na něj. ,,kde to jsme?" ,, v Down Rivers, je tu bezpečno" řekl klidně a usmál se na mě, přitom mi stiskl ruku, ani jsem si nevšimla že mě drží, ale byla jsem ráda.
celý den jsme si povídali, večer jsme se šli trochu projít. vzpoměla jsem si na RedRiver a znovu se mi začali kutálet slzy po tvářích, ale už to bylo lepší, ale jenom malinko, musim se s tím smířit, pujdu dál, nemá smysl se zahazovat s minulostí, říkala jsem si v duchu a při tom jsem ho pozorovala jak hází dobné placaté kamínky do jezera a ty se odráží a skáčou. po chvíli se otočil, přistou pil ke mě, a jemně mi střel slzy z tváří, pak jmse se na sebe usmáli a on mě políbil, v tu chvíli mě přepadly různé emoce, nemohla jsem jinak, znovu jsem se rozbrečela, líbali jsme se a za chvíli začalo mrholit, pak se z toho stal opravdický déšť a nakonec pravá letní bouřka, ale my jsme nepřestávali, stáli jsme na přehu jezera a líbali se....

1. Fízl

3. listopadu 2012 v 2:43 | Puzzle |  Deník malé vražedkyně
Škola probíhala jako obvykle, posměšky narážky a blbý poznámky jako vždycky byly slyšet tak dobře že dobrý posluchač by věděl kudy procházím, ale už jsem byla zvyklá, jen asi dva nebo tři lidi mi nenadávali, moje nejlepší kamarádka (nejlepší kamarádka v mezích zákona - neví o mém antistresovém koníčku) jmenuje se Kim a taky trochu nezapadá do kolektivu... je jiná a tím mi jde příkladem, na urážku odpoví urážkou, další je muj dobrý přítel Lukas, občas jen tak zasněně chodí po chodbách a fackuje některé z těch co mi nadávají, Kim tvrdí že se mu líbím, ale nejsem si jistá jak by to dopadlo kdybych zašla dál než je přátelské obětí, a ještě je tu Kevin, ten pro změnu nadbíhá Kim, která se moc zásadně nebrání... no a ten zbytek co se mi neposmívá už ví že není radno si se mnou zahrávat, třeba Jason mi jednou podkopl nohy a já mu takovou vrazila že se červenal ještě poslední hodinu a všichni profesoři se ptali co se mu stalo, naštěstí pro něj odpověděl že vrazil do dveří a od té doby se mi vyhýbá obloukem.
byla první hodina a my jsme měli mít přednášku o slušném chování, jakožto dospívající mládež nás poučovali o všemožných přestupcích a následných trestech....
do třídy naklusali dva simpatičtí ale přísně vyhlížející týpci, kteří tvrdili že jsou od fbi a že mají povinnost nás informovat....
vyjmenováváli přestupky a při výkladu o typech vraždy a následných trestech se na mně jeden z nich pořád díval, měla jsem špatný tušení, které se často splní..., napadlo mě jestli ví kdo je muj otec, a jestli ví co provádím, a celý tohle divadlo zinscenovali jen kvuli mě, fbi si nebere servítky, a něčeho takového by byli klidně schopní.... nu což když přijdou tak přijdou, nic s tim nezmůžu, poslouchala jsem a pořád si čmárala do sešitu zamilovaný páry, srdíčka atd, jako skoro každá v mým věku, to že jsem mnohonásobný vrah neznamená že nejsem holka... Kim to věděla a občas se mi posmívala, ale to byl přátelský výsměch...
ten mladej policajt se na mně pořád díval, a když zkončila přednáška a my odcházeli ze třídy, řekli mi ať tam zůstanu, kim se na ně nechápavě podívala a něco namítla, že spěcháme na další hodinu, ale ten zmetek ji hnusně setřel.... hm tohle nebude jednání v rukavičkách, pomyslela jsem si. řekla jsem Kim aby na mě počkala před třídou, že to uřčitě nebude na dlouho a přitom jsem mrkla na policatja. sotva Kim odešla spustil.
,,vím co seš, a taky vím co děláš! tohle ti nemuže projít, a taky neprojde! ten tvuj mafiánskej otec tě nebude chránit na věky a pak tě dostanu ty mrcho!
jasně, věděla jsem o co mu jde, dělal chytrýho, ale nic nevěděl, to už tu bylo, spravilo to pár tisíc, andílkovskej usměv a nebo rána pod pás, ale tenhle se tvářil že má eso v rukávu, že ví něco víc, ale mně jen tak nevyprovokuje, fízl ne, na to už jsem zvyklá. udělala jsem psí oči zamrkala jemě se usmála a pak se zeptala o čem to mluví, to každýho znejistí. opravdu to zafungovalo i teď, cukl hlavou a vykulil oči, nechápavě na mě zíral a pak mu došla moje nová taktika, když už jsem byla skoro u dveří otočila jsem se a s andělským úsměvem na rtech, který jsem pilně cvičila každé ránu při čištění zubů u zrcadla jsem se rozloučila a jeho nasupený výraz vypovídal o všem... stihl za mnou ještě zakřičet něco jako, nevidíme se naposled, ale to už práskly dveře třídy, a já vítězně odcházela. kim jen nechápavě civěla a ptala se co se tam dělo tak vtipnýho, odpověděla jsem že nic a rozchechtaná tou absurditou jsem vítězoslavně kráčela do třídy.
zbytek školy byl nudnej, a tak o tom ani nestojí psát...
Lukas mě pozval na rande, no nevim jestli mam jít, nechci zkazit naše přátelství, ale co, jestli se to má podělat, tak se to podělá....
když jsem končně dojela domu viděla jsem u baráku stát rádoby nenápadný tmavý auto a v něm seděl ten fízl, vypadal že si čte noviny.... no nějak se do nich zažral že si nevšiml že přicházím, pořádně se lekl když jsem mu zaklepala na okýnko, stáhl ho dolů a zeptal se ,,co tu chceš?" no já chci jít domu, co tu chcete vy? jsetli chcete parkovat taky tady je to placený..." vykulil oči a pak mu došlo že to byl pokus o vtip...
zdálo se že můj výraz cukrové panenky se mu rozležel v hlavě a choval se slušněji, skoro mile, a nebo taky hraje hru... uvidím. medovým hláskem jsem se ho ptala co potřebuje a on že potřebuje mluvit s mým otcem, pozvala jsem ho dál a řekla mu že otec za chvíli přijde.
***
když domluvili policajt seděl na gauči a chtěl mluvit se mnou, podivně se usmíval, jako by mu maria (naše služebná) přidala do čaje trochu trávy, táta odcházel a tiše mi zašeptal ,, je jen tvuj, mužeš si s nim dělat co chceš" miluju tyhle krásný dárky.... :)
,,ahoj alex, dlouho jsem tě neviděl, jak se máš?" dodal podezřele mile, buhví jakou mu mária dala drogu, byl trochu omámený a snad i připitý...?
,,mám se dobře, co ty? jak ti vlastně mam říkat? pane policisto?" dodalaa jsem na oko uličnicky s pokusem o svudnější tón.
,,no mužeš mi říkat maxi" zasmál se.
táta mi taky řekl že ho momentálně nikdo nepostrádá, takže s nim mužu nakládat jak budu chtít, což se mi ohromě zamlouvalo!
,, ty maxi, nechceš se jít podívat po domě?" zahrála jsem bezstarostnou domácí puťku a dala bych si za to oskara...
,,když ti to udělá radost" usmál se, byl sjetej, bylo to poznat víc než jsem si myslela, ale začínal mi být sympatickej, což nebylo uplně nejlepší... prošli jsme barák a skončili v mojí gřetí ložnici, jedna byla pro návštěvy, paneky sem a tam atd... to když přijela babička nebo tak... druhá pro přátele, taková průměrná ložnice s plakáty oblíbených kapel, tady jsem spávala, no a třetí byla volnočasová aneb na zabíjení pro vlastní potřebu, navenek se jevila jako kuchňko pokojíček s linem a postelí ve skříni, aby při vytírání krve z podlahy nepřekážela.
max se zase uchichtnul a a konstatoval že mám pěkný pokoj, ale nechápe naco ta kuchyň....

/přestože mi je za necelej měsíc 17 už jsem nebyla svatá, žádný super tajemství to nebylo, Lukas to taky věděl, a to mi připadalo hlavní, neočekával že bude první, nebo tak něco... naštěstí...
jsem hrozná mrcha, a nebojím se parchantů jako je max, který položí i trocha trávy..../

max se mi nijak zvlášť nebránil, přesto že nejsem Neviňátko, nebudu popisovat co všechno jsem s ním prováděla, než jsem se rozhodla ho zabít.... to snad každý pochopí nebo ne?
***
po tom co jsme zkončili jsem se na něj vyzývavě usmála a šla do kuchyňky, jelikož byl pokoj absolutně odhlučněnej, nikdo ho nemohl slyšet řvát...
*
připoutala jsem maxe k železnému rámu postele (rám je přišroubovaný hodně pevně ke zdi, postel se tam pak přesune ze skříně.... )
max si myslel buhví co se bude dít teď, pomalu jsem odkráčela do kuchňkové části pokoje, pomalými svudnými pohyby jsem vytýáhla z šuplíku nůž, usmála jsem se a mrkla na něj, usmál se ale přestával chápat co se děje okolo něj a už vubec nechápal nač mám ten nůž.
přišla jsem k němu a přitiskla se mu na tělo, vykulil oči a pak je zavřel, s nožem na jeho krku jsme si naposled užili, pak jsem ho políbila na rozloučenou a pak začla vyřezávat do kůže čísla písmena, ornamenty, včechno co mě napadlo... řval, a já se usmívala, jenom v těhle chvílích jsem si mohla naplno užívat že jsem blázen, nejsem normální atak dál, ale co? každý má nějakou zábavu.... když byla všude krev a max se vzpíral v řetězech jako bych ho ukřižovala, což se mi zrovna moc nechtělo přešla jsem k řezání a usekávání částí končetin, začnu ud malíčků, ale asi mu budu muset dát něco aby neřval.... drogy, v druhým šuplíku, jdu pro ně s tim nožem v ruce, nachystala jsem mu silnější dávku pervitinu, zkusim trfit žíly.... trefila jsem se, po troškách jsem mu vpravovala drogu rovnou do krve aby si poslední minuty smrti alespoň trošku užil... snad...
začala jsem usekávat články prstů a sledovala jak dopadají na zem a rozstřikují kapky krve z kaluže, který se docela rychle tvorřila maxovi pod nohama. trvalo to asi hodinu než jsem se pořádně vyřádila, pak jsem maxovi píchla zlatou ránu a bylo po všem, skoro, protože pak jsem jeho tělo přenesla do koupelny a ze skříně vytáhla silnou kyselinu a nalola jsem ji tolik kolik se vešlo do vany aby nepřetekla, ale aby byl max ponořený, pak jsem zpnula větrák vytřela v pokoji a zamkla za sebou.

Prolog

3. listopadu 2012 v 2:00 | Puzzle |  Deník malé vražedkyně
Jmenuji se Alex a je mi 16 let, miluju horory a všemožný strašidla, nejradši mám filmový masakry s potoky krve... všichni říkají že jsem divná a já to uznávám, jsem divná morbidní a často protivná s podivnými zálibami jako například vraždění.... Můj otec je mafiánský kápo a proto mi všechno prochází, vždycky po mně nechá uklidit, po každé brutální vraždě si mě pozve na kobereček, né že by s tim měl závažný problém, jen se obává že by to mohlo uškodit mé dospívající duši, ale já už stejně žádnou nemám, takže není co řešit....
Můj život má pro otce velkou cenu, proto mě nechal zapsat na hodiny sebeobrany, kurzů bojového umění a podobný věci, kde pořád melou něco jako ,,užívejte toto jen pro obranu, ne pro osobní prospěch!"
maj smulu, když vás ze zadu v černý uličce přepadně obří gorila musíte se ubránit teď a udělat rovnou příští tah, což znamená zlikvidovat ho, no a pokud nechcete za zadkem dva týpky s černýma brýlema musíte se to prostě naučit. napřed mi to vubec nešlo, ale potom jsem se smířila s tím, že nemužu mít normální dětství, akceptovala jsem to a dokonce mě to i baví, tak pročse snažit být normální? je to docela prča vidět vystrašený výraz velkýho týpka když leží u nohou středně vysoký holky která vypadá jako by do 5 nenapočítala a neměla sílu zvednout batoh do školy... jedna zvěcí co mě vždy pobaví ty jejich výrazy, kdyby se viděli, vypadají jako děti kterým ukradli oblíbenou hračku a schovali ji bůhvíkam, jen zíraj s otevřenou pusou a nejsou schopný vydat ani hlásku.... skvělá část je i ta potom, kdy jsou vyděšený ještě víc když je chytim za tu jejich obří tlapu a táhnu je neznámo kam... asi jim to není nejpříjemnější, ale co se dá dělat? mam ho dorazit v uličce kudy můžou lidi normálně procházet? navíc bych se cítila jako Jack rozparovač, což nejsem...

Kam dál